Z historie

Olešnice na Moravě je návesní trojúhelníkové městečko ležící na Hornosvratecké vrchovině, která je součástí Českomoravské vrchoviny. Nachází se na severozápadním okraji okresu Blansko a okolí obce sousedí s okresy Žďár nad Sázavou a Svitavy.

Olešnice stála při Olešnickém potoku již před jedním tisícem let. Vznikla na jižním svahu Českomoravské vrchoviny. Přirozenou hranici s Čechami tvořil hustý prales staletých dubů a buků, které bylo zakázáno mýtit. Proto byla Olešnice jen osadou několika roubených staveb. Na rozdíl od údolí velkých řek bylo osídlení tohoto kraje nepatrné. V roce 1031 dobyl Moravu a připojil ji k Čechám kníže Břetislav a zákaz mýcení pozbyl významu.

Vypráví se, že obec dostala jméno podle olšového hájku Olšinky, u kterého prý vznikla. Pravděpodobnější je tvrzení, že jméno Olešnice nesl dříve potok a teprve později obec při něm vzniklá, podobně jako Bystřice.

V mnohých městech a městečkách se zachovaly různé městské knihy z dávných dob před třicetiletou válkou, ze kterých se můžeme dozvědět o životě města té doby. Olešnické městské knihy z roku 1557, 1590 a 1593 bohužel shořely. Při velikém požáru 25. července roku 1827 vyhořela celá řada domů i s kostelem. Nezachoval se ani vrchnostenský archiv na zámku v Kunštátu. Z tohoto důvodu nejsou dějiny Olešnice po rok 1827 úplné.

Kníže Břetislav věnoval rytíři Epovi sebranický újezd, rozkládající se v okolí nynějšího Kunštátu a Sebranic. Roku 1073 založil Břetislavův syn Vratislav II. klášter v Opatovicích u Hradce Králové a daroval mu také olešnický újezd. Jeho hranice tvořily řeky Svratka, Svitava a Bílé kameny, za které považujeme pískovcové skály nedaleko Kněževse. Újezd byl pojmenován podle malé vesničky, která ležela v okolí nynějšího kostela sv. Mikuláše. Za vlády Václava I. se ukázalo, že staleté stromy již Vysočinu dostatečně nechrání před nepřáteli, byly mýceny a začalo první osídlování. V polovině 13. století patřil náš kraj pánům z Lomnice. Proces osídlování probíhal plánovitě. Pán nejčastěji svěřil založení obce zkušenému muži, který byl ochoten opustit s určitým počtem mladých lidí domov a založit vesnici. Zakladatel obce se stal rychtářem a zastupoval vrchnost. Počet obyvatel se velmi rozrostl za vlády Přemysla Otakara II., který do Českého království pozval německé osadníky. Tímto způsobem vznikly Olešnice dvě. Původní, nazývaná Moravská, a nová, na místě dnešního náměstí, nazvaná podle obyvatel Německá. A to až do roku 1759. ( Vedly samostatné obecní účty.)

Objekt č.p. 164 (dále Habeš), o kterém zde chceme hovořit, je pevně svázán právě s touto Moravskou Olešnicí. Podle zápisu v pozemkové knize byla Habeš pravděpodobně postavena v tomto období. První zápis pochází z roku 1678. O stáří vypovídají staré klenuté stropy, silné kamenné zdi, velké nádvoří ohrazené vysokou zdí.

Podle slov pamětníků byla Habeš vždy hospoda, což dokládá plán oprav z roku 1891.

Název hospody „Habeš" se traduje od třicátých let 20. století. Podle vyprávění olešnické rodačky paní Hlaváčkové, rozené Synkové, měly v této době hospodu pronajatou slečny Procházkovy z Černovic (vesnice asi 10 km od Olešnice). Byly prý krásné, tmavovlasé a všichni muži se za nimi stahovali. To se ovšem nelíbilo jejich rodinám. Přestože měly tyto nájemkyně dobré tržby, špatně hospodařily a měly stále větší dluhy. Situace došla tak daleko, že musely jedné noci tajně utéct bez jakéhokoliv majetku, jako žebráci. V té době se vedla válka mezi Itálií a Habeší, která se denně řešila i na naší hospodě. Se slovem „Habeš" si každý představoval bídu, hlad, chudobu a také situaci v místní hospodě. Od té doby "Habeš" nese svůj název.

Poslední majitel Josef Fučík odprodal Habeš v roce 2003 manželům Slavíčkovým. Od tohoto roku objekt prošel generální rekonstrukcí. Cílem bylo zachovat historický ráz budovy.